Tifa mi napsala povídku, musím uznat že je to jedna z nejlepších co sjem četla... :))
DÍKY MOC!! Yuriko :))

"Budeš toho litovat." Promluvil do ticha. Byla velmi chladná noc, stromy se ohýbaly pod náporem krutého větru a dokonce i krysy už zalezli do svých úkrytů v kanálech, které je aspoň na chvíli mohli uchránit před umrznutím. Díval se do jejích tmavě fialových očí a cítil silné zoufalství. Už neměl nic, co by ji řekl.
"Svůj názor už nezměním." Řekla tiše a otočila se.
"Jak víš, že je jeho?!"
Před dvěma měsíci:
"Yuriko-san, co jsi dostala?" Vyhrkla ze sebe udýchaně Konan.
"Krach na New Yorské burze. Nevím, jak o tom do pondělka napíšu patnáct stránek." Vzdychla si a ještě jednou si přečetla zadání své ročníkové práce. "Co ty?"
"Postavení ženy ve společnosti." Zastavila se a hrdě napjala hruď. "Bude ze mě velká feministka."
Yuriko se rozesmála z plných plic. Konan odběhla zase pryč a ona mohla v klidu popojít ke skříňkám.
"Kdo by řekl, že mě bude třeťák tak unavovat."
"A bude to ještě horší." Smála se blondýnka stojící vedle Yuriko a zářivě se na ni usmívala.
"Ino!" Vyjekla černovláska.
"Trpíš samomluvou?" Nepřestávala se smát. Ino Yamanaka, studentka už čtvrtého ročníku, měla od minulého roku skříňku vedle ní. Za tu dobu se stihli hodně spřátelit. Obě měli zrovna vysněnou volnou hodinu a tak si povídali dlouho. Vlastně celých čtyřicet pět minut. Když zazvonilo, obě museli do svých tříd.
"Tak já jdu. Máme právo." Vydechla zničeně. "A jéje, brácha." Zasmála se a ukázala za Yuriko. A už byla ty tam.
"Ahoj, Yuri, jak se máš?" Zeptal se jí Deidara, bratr Ino. Znala se s ním už dlouho.
"Skvěle, dneska jsem dostala zadání ročníkové." Mávala před sebou splašeně kusem papíru.
"Nezávidím." Usmál se na ni. "Ale to zas tak špatný není, minulý rok jsem měl 2. Světovou válku…"
"V tom nevidím problém." Nerozuměla mu.
"Jak chceš napsat o tak rozsáhlé události? Byl to boj." Smál se a mezitím se rozešli do druhého poschodí. "Dostal jsem za čtyři."
Oba se rozesmáli. "Doufám, že budu lepší." Zkřížila ruce Yuriko a zdvihla je k nebi.
"To si piš, že budeš. Jsi nejinteligentnější člověk, kterého znám." Usmál se na ni.
"To bylo pěkné. Děkuju."
Musela se s Deidarou rozloučit, protože právě zvonilo. Utíkala do své učebny a cestou párkrát zakopla o schody. Přišla pozdě, ale to je vedlejší. Jakmile zazvonila, vyřítila se ze třídy jako hurikán. Rozhlédla se kolem sebe; a znova a znova. Vypadala jak rosol, když kroutila hlavou ze strany na stranu; nikdo by neuvěřil, že někoho hledala.
"Watanabe? Zlomíš si vaz." Zazněl pobavený mužský hlas za ní.
"Dobře, já tě vlastně nemusím hledat. Mohla jsem se rovnou přihlásit, že dobrovolně smažu tabuli, abys musel čekat." Řekla na oko uraženě, ale celkový herecký dojem zkazil její smích. Vysoký černovlasý muž na nic nečekal a políbil ji.
"Itachi, je tady spousta lidí." Dýchala mu na tváře.
"Není problém. Tak zajdeme ke mně." Usmál se nevinně a už ji vlekl ven z budovy.
Itachi Uchiha, přítel Yuriko, student čtvrtého ročníku, a zanedlouho i dědic nejvlivnější organizace v Tokiu. Měl velké zázemí, ale jen pro to s ním Yuriko nechodila; opravdu ho hluboce milovala. Jako snad každý pár se dost často hádali, ale ona se na něj nikdy nemohla naštvat, on byl jako magnet, přitahoval ji a ne a ne ji pustit od sebe dál. Už spolu byli půl roku.
"Račte." Uklonil se a otevřel jí dveře od svého apartmánu. Byl to luxusní byt a Yuriko už se v něm pomalu cítila jako doma. Nebyla to žádná zlatokopka, ale komu by vadila představa takového života?
"Pamatuješ, jak jsme se bavili o té tvé oslavě?" Křikl Itachi z kuchyně, když naléval do dvou sklenic džus. Jak by mohla zapomenout. Už za dva týdny měla slavit osmnácté narozeniny a s Itachim to řešili často.
"Myslil jsem, že bychom to mohli uspořádat tady." Řekl klidně a nemohl se dočkat její reakce.
Černovláska málem vyskočila z kůže. Nemyslela si, že by jí to povolil. Přeci jen to byl byt jeho táty a navíc chtěla pozvat svoje přátele, které Itachi… Řekněme nemá rád.
Rozběhla se z obýváku do kuchyně a skočila mu do náruče. Začala ho dravě líbat a vůbec jí nevadilo, že přitom převrhla z linky jednu ze sklenic. Tato scéna nemohla skončit jinde než v posteli.
Za dva týdny se konala ohromná oslava. Yuriko pozvala spoustu lidí. Mezi blahopřejícími byla samozřejmě Konan, Ino, kamarádi ze třídy a tak dále. Nebyl tu však Inin bratr Deidara. Všude se jedlo, pilo a tančilo a mladá černovláska se konečně cítila skvěle. Snila o dni, kde se všechno bude točit kolem ní. Ani si nevšimla, na jak dlouho se zabavila s Narutem a Sakurou, spolužáky ze školy. Omluvila se jim a vydala se hledat Itachiho. Po hlavní místnosti hledala dlouho a nakonec jí došlo, že bude někde zašitý před všemi těmi návštěvníky, co vzali náletem jeho byt.
Nemohla uvěřit tomu, co uviděla, když otevřela dveře od jeho pokoje.
"Hinato?" Pošeptala a dál se nečinně dívala na svého přítele s modrovlasou dívkou, které právě vyrušila z vášnivého muchlování na posteli.
Zrovna, když se Itachi chystal něco říct, uvědomila si, že by si měla zachovat svoji hrdost. Rychle zabouchla dveře a rychlým tempem mířila k východu. Se sklopenou hlavou si nikdo nevšimla, že opustila byt. Byl podzim a ona se v krátkých společenských šatech necítila zrovna v teple. Nevěděla, kam jít. Doma by slyšela jen: "My jsme ti to říkali." A to nechtěla právě teď poslouchat. Vydala se tedy na opačnou stranu. Už skoro běžela, dokud nestanula před vchodovými vraty malého rodinného domku. Zazvonila…
"Yuri-chan?" Díval se na zoufalou dívku vysoký blonďák. "Co tady… Pojď dovnitř."
Otevřel dveře a pustil ji dovnitř.
"Musí ti být zima, proč máš na sobě jen toto? Tady máš deku, nechceš čaj?" Starostlivě ji obskakoval. Přišlo ji vhod, že se hned nevyptával, co se stalo, ale stejně to muselo přijít.
"Deidaro?" Podívala se na něj. Seděla na pohovce, zabalená do deky, popíjejíc malinový čaj. "Děkuju." Nenapadlo i vhodnější slovo, které by mu mohla říct. Posadil se za ní a se soucitem ji pozoroval. Znal Itachiho a jeho instinkt mu napovídal, kdo mohl být za tím vším.
"A teď mi řekni, co ti ten hajzl udělal?"
Všechno mu poslušně řekla. Věřila, že to u něj zůstane. Byla víc než ráda, že má takového přítele.
"A pak jsem je uviděla…" V té chvíli se Yuriko nezastavitelně rozplakala. Deidara ji objal a do ucha jí šeptal konejšivá slova. Černovláska zdvihla hlavu. Dívali si do očí a v tu chvíli to prstě nevydržela. Políbila ho. Ne tak jako líbala Itachiho. Bylo v tom něco jiného. Byl v tom kousek lásky, kterou se vždy snažila potlačit, ale Deidara v tom ucítil to zoufalství. To, které ji nutilo nechat se obejmout kýmkoliv, kdo se naskytne. Ale ani on, zaslepen láskou, nebyl schopen odporovat. Položil ji na pohovku a pomalu jí kroužil po těle. Sundala mu černou košili a rozepnula kalhoty. Neobratně to po ní zopakoval a nezkušeně odstranil podprsenku. Políbil ji na krk…
Ráno po tom incidentu Yuriko zmizela z Deidarova domu beze slova. Následující týden se neobjevila ve škole. Ignorovala hovory od přátel, Deidary i Itachiho. Nemohla si všechno srovnat v hlavě. Ale když jí za dva týdny začalo bývat pravidelně špatně od žaludku, zmocnila se jí panika. Nechtěla si to přiznat, ale věděla moc dobře, co by to mohlo znamenat. Její těhotenský test vyšel pozitivní…
Opět o té chladné noci:
"Jak jsi mu mohla odpustit?!" Křičel na ni. Oba dva stáli na staré autobusové zastávce, kde silou vůle svítila jedna pouliční lampa. "To všechno, co si mi řekla, byli jen lži!"
"Miluju ho." Sklopila hlavu a na suchý beton dopadla první slza.
"Ale on tebe ne! Tak si to konečně uvědom."
"Deidaro…" Vdychla a rozplakala se naplno. "Dostala jsem se do pasti. Musím být realistka, on mě může lépe zabezpečit. Mě i to mimino."
"Budeš toho litovat…"












WOW!!!! Fakt super!!!